Přímí potomci předků

Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let.  Kůň se vyvíjel v Severní Americe. 
Dobu ledovou  přežili dva předkové koně –  kůň Přewalského  a  Tarpan,  který byl lidmi vyhuben.

 
   Kůň Přewalského                        Novodobý Tarpan

Kůň Přewalského

Kůň Převalského (Equus przewalskii, Poliakov, 1881)  je jediným žijícím předkem našeho zdomácnělého koně.  Dnes už se s ním nesetkáváme téměř nikde jinde než v zoologických zahradách, mj. v Praze. Před několika lety bylo za spolupráce Zoo Praha několik zvířat vypuštěno do volné přírody v Mongolsku, původní oblasti rozšíření koní Převalského. Žije v soudružných dlohodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje - trávu, listy a pupeny. Typické stádo vede starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda. Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě.

Kůň Převalského
Stupeň ohrožení
kriticky ohrožený
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: savci (Mammalia) Řád: lichokopytníci (Perissodactyla) Čeleď: koňovití (Equidae) Rod: Equus
Binomické jméno
Equus przewalskii Poliakov, 1881
mapa rozšíření

 Kůň Převalského je pravděpodobně přímým potomkem prakoně ''Equus caballus''. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit.

== Objevení druhu ==

Až do poloviny 19. století o tomto divokém koni věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení.
Roku 1879  propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní,  která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit,  a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně.  Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi.  Ten ji prozkoumal,  popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.

    Kůň Přewalského      

Tarpan  

Tarpan (Equus caballus, syn. Equus ferus), evropský divoký kůň, obýval stepi a lesy východní Evropy.  Byl loven pro maso a vybíjen kvůli ochraně úrody a domácích koní. Poslední tarpan uhynul 1887 v zoologické zahradě v Moskvě,  poslední volně žijící tarpan zemřel na Ukrajině roku 1879 na následky zranění v důsledku uštvání místními obyvateli.

Tarpan a kertag (kůň Převalského) jsou předky dnešních domácích koní.

Tarpan
Stupeň ohrožení
vyhynulý druh (1876)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: savci (Mammalia) Řád: lichokopytníci (Perissodactyla) Čeleď: koňovití (Equidae) Rod: kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus caballus Boddaert, 1785
poddruhy
Tarpan lesní (E. c. silvestris) Tarpan stepní (E. c. ferus)

Popis

• Výška: 130-135 cm
• Znaky: krátká stojatá hříva
• Zbarvení: šedé nebo plavé, úhoří pruh, zebrování

• Tarpan (Equus Gmelini)

Tento kůň měl oproti dlouholebým kertagům se zavalitým a poměrně hrubým utvářením těla ušlechtilejší hlavu, rovnou nebo mírně prohnutou v profilu a zřetelně kratší v obličejové části. Byl lehčí a měl štíhlejší končetiny. Jeho typická barva byla světlý nebo tmavý plavák a měl vrozené znaky: úhoří pruh, oslí kříž a zebrované nohy. Tento kůň byl rozšířen v jihoruských náhorních stepnatých planinách kolem Černého a Kaspického moře a na východ do Asie až k Aralskému jezeru.
 

• Tarpan stepní

Obýval stepi jihovýchodní Evropy a Kaspické oblasti.
Rovný profil hlavy
 

• Tarpan lesní

Protože v Polsku se poslední tarpani křížili s domácími koňmi, primitivní polské plemeno, koník, má mnoho znaků původního tarpana. Proto proběhlo zpětným křížením  několik pokusů o regeneraci původního tarpana.  Skutečně se podařilo získat zvířata, která se původním tarpanům velmi podobají, nemají ale stojací hřívu.  Dnes jsou postupně vypouštěni zpět do volné přírody,  převážně v Bělověžském národním parku.

Dalšími potomky tarpana jsou huculové žijící i na Českém území.  Používají se hlavně na agroturistiku a patří do genové rezervy státu ČR.
U některých zástupců tohoto plemene jsou dodnes zachovány znaky původního tarpana.  Původní tarpan ale zmizel v propadlišti dějin.

Jediná známá fotografie pravého tarpana (chycen r. 1866 a prodán Moskevské ZOO)

konik

Konik je nejčistší potomek lesního tarpana.     V Polsku se lesní tarpan vyskytoval nejdéle a dochovalo se zde plemeno jemu nejpodobnější.  V současné době se Poláci snaží o co možná nejlepší rekonstrukci tarpana. Konik má většinu znaků tarpana, ale nemá stojatou hřívu.

• Specifikace

'''Výška'''  kolem 130 cm
'''Barva'''  šedá nebo plavá, úhoří pruh na hřbetu, zebrování na nohách

Konici jsou velmi ochotní a pracovití, na svou výšku také dost silní. Může sloužit i jako jezdecký pony pro děti.

 Polský konik

Konik má primitivní rysy, krátký, mohutný krk, krátké, ale pevné nohy s kvalitními kopyty, krátký hřbet a kulatou záď.
Původně byl konik pracovním plemenem.

huculský kůň

Huculský kůň (tzv. Hucul) je malé houževnaté plemeno koně, chované původně především v Karpatech i jinde. Své jméno podle etnika rusínských horalů Huculů.
Historie tohoto houževnatého horského koníka se nepočítá na stovky, ale zřejmě na tisíce let. Je  možné, že vznikl přímo z Tarpana lesního již v některém z období pleistocénu.
Jeho domovinou jsou především rumunské a ukrajinské Karpaty.Puvodní využiťí tohoto koně bylo v zemědělství a do zápřehu.

Tento kůň má předky v primitivních plemenech,  avšak jeho ráz mu vetkla hlavně krajina ve které žil a to Karpaty v Podkarpatské Rusi. Koník vyniká odolností, původně to byl divoký kůň který pravděpodobně vzniknul křížením Tarpana a koně Převalského. To vysvětluje úhoří pruh na hřbetu a zebrování na nohou. Avšak toto plemeno je z řádu primitivních koní .

  Huculský kůň

Po první a druhé světové válce, (kde byl velmi využíván,) se ocitl na pokraji vyhynutí. Naštěstí bylo několik jedinců přivezeno do ČR, kde se chov opět úspěšně rozvinul. ( I dnes žije v ČR více než polovina světové populace huculských koní.)
I když se v jeho chovu v určitém období nakrátko projevil příliv orientální a anglické krve, zachoval si typický vzhled s krátkým a kompaktním tělem, plochým kohoutkem a silnýma,hustě osrstěnýma nohama. Ostatně srst má hustou na celém těle. Hříva a ocas jsou husté. Hucul má v kohoutku kolem 125 až 135cm. Povahu má klidnou někdy až inteligentní.

Je to silný a odolný kůň, v horském terénu výjimečně spolehlivý a neúnavný. Mezi jeho klady patří že pokud má svého pána , poslouchá jako pes a výjimečně si postaví hlavu. Je to kůň vhodný k dětem.

• Zbarvení: všechny typy kromě bělouše
• Typické znaky: oslí kříž, zebrování, téměř vždy úhoří pruh
• Původ:  Karpaty
• Využití: pod sedlo, soumar, lehká zápřež, i těžší

Zdroj: Encyklopedie koní